Jedenáct životů… 4. červen 1945

Na německém blogu rodiny Lischke jsem našel výzvu pana Kauschky z května 2009: Pátrám mj. po dalších informacích o válečné době v Haidě (Novém Boru) a okolí, kdy můj dědeček patřil ke skupině 11 lidí, kteří se společně museli postavit ke zdi radnice v Haidě a měli být zastřeleni. Naštěstí v poslední chvíli přišel ruský důstojník, který tomu zabránil.

Když si můj dědeček přečetl knihu Jana Tichého, začal si zapisovat vzpomínky a vyprávět mi o tom.

Zmíněného důstojníka například zase našel v ruském veliteli ze Cvikova a dále mi vyprávěl, že si u zastřelené paní Marthy Wernerové vždycky kupoval v předprodeji lístky do kina. Bohužel bylo pro něho velmi těžké na všechno si vzpomenout, a to je důvod, proč hledám další poznatky právě z té doby.

Pod titulkem „Vzpomínky… mezi psem a vlkem“ zveřejnil tentýž A. Kauschka (vnuk) úryvek ze zápisků svého dědy z dubna 2008. Čísla stránek odkazují na německé vydání knihy (Jan Tichý: Zweiunddreissig Stunden zwischen Hund und Wolf, Akropolis 2007), která Adolfu Kauschkovi vzpomínky oživila.Toto osobní svědectví dokresluje mimořádné období léta 1945 v Novém Boru a okolí:

Dne 4. června 1945 cestou do práce – byl jsem učněm Preysingovy lesní správy Kinských ve Sloupu v Čechách – mě zadrželi čeští vojáci u pískovny mezi Zwergen- a Fichtelschänke. Když jsem jim ukázal průkaz, pustili mě dál, ale neměl jsem dobrý pocit – Rusové přece zastřelili hraběte jen proto, že chtěl bránit svou ženu před znásilněním.

Kolem poledne jsem byl v Lesním úřadu sám, dovnitř vrazila skupina českých vojáků, všechno prohledali a řekli, že musím ihned jít s nimi naproti do školy. Když jsem tam přišel, uviděl jsem, že už je tam několik mužů (Čechů a Němců) ze Sloupu v Čechách a Janova. Poznal jsem ale jenom cukráře Hofmanna…

Bez dlouhých řečí nám bajonetem ořezali vlasy a pak nám – pokud to šlo – holičskou ruční mašinkou vystříhali na temeni hlavy hákový kříž. Po chvíli jsme se za velkého řevu museli seřadit před vchodem do dvojstupu a hned vyrazit. Vlevo i vpravo byli muži v uniformách, několik dalších s námi nastoupilo do autobusu směr Nový Bor, hlídali nás jako těžké zločince… (str. 170)

Na náměstí v Novém Boru (str. 55) jsme vystoupili, museli jsme si svléknout saka a s rukama vzhůru nastoupit čelem ke zdi u zadní strany radnice. Bylo nás jedenáct Němců. Slyšel jsem, jak se na nás Češi chystají… Postavili se jen v malé vzdálenosti za námi a já si pomyslel: „To je konec! Tak mladý a všechno je pryč, a bez důvodu!“

Najednou se skřípěním pneumatik zastavilo nějaké vozidlo a uslyšel jsem někoho řvát rusky. Navzdory mé beznadějné situaci jsem vykoukl doleva a uviděl dva ruské důstojníky, kteří vyskočili z džípu, mávali rukama a řvali… Oni byli naše záchrana! Češi sklonili zbraně zase k zemi a zahnali nás s bitím do cel na radnici. Cesta do cel, to byl dočista běh mezi plivanci. Zleva i zprava nás ze všech sil bičovali muži s devítiocasými nagajkami (str. 62).

Později jsem se dozvěděl, že v celách byli taky nadučitel Erben, kovář Kleinert, Erhard Liehmann, pekař Erhard Knobloch a Rudolf Spiegler z Pihelu, stejně jako Rudolf Knobloch z Janova. Ruský velitel ze Cvikova, představený v doslovu knihy (str. 172), je ten muž, který nás zachránil před zastřelením. Ani jsme ještě nevěděli, že na dvoře za radnicí leží lidé, které den předtím zastřelili na stejném místě. Už jsme neviděli mrtvé, jenom kapky krve (str. 48, 57, 60). Tehdy to byl ještě dvorec porostlý trávou. K němu na náměstí vedl východ, dřevěná vrata ve zdi radnice. Jedna ze zastřelených žen byla Martha Werner (str. 172), kterou jsem znal, protože jsme si u ní v předprodeji kupovali lístky do kina… Pořídil A. Kauschka (vnuk), 12. května 2009.

Adolfu Kauschkovi bylo v roce 1945 sedmnáct let. Zmínka o mrtvých patří osmi německým civilistům, které v sobotu 2. června 1945 na náměstí v tehdejším Boru u České Lípy zastřelili českoslovenští vojáci. V pondělí 4. června byli už mrtví pohřbeni v lese za hřbitovem, takže je pan Kauschka vidět nemohl.

Lokalizaci obou sloupských „šenků“ jsem konzultoval s přáteli z Německa: Fichtelschänke je dnešní Penzion U Studničků. Zwergenschänke je vlastně zkratka, protože už tehdy se hospůdka na křižovatce ke Svojkovu jmenovala U Sedmi trpaslíků. Pro děti to prý byla největší atrakce rodinných výletů. V hospodě byly loutky Sněhurky a trpaslíků, vzadu měl hospodský dokonce klec se starým, vypelichaným a už bezzubým lvem, kterého se na dožití ujal. Lev prý v létě 1945 ještě žil. Na pozemku v lese mezi oběma hospodami, který patřil bohatému sedlákovi a radnímu Beckerovi, bylo u silnice nevelké ložisko písku, o kterém se pan Kauschka zmiňuje.

Vyprávění má smutný epilog po třech letech:

Dne 5. dubna 2012 v 15:10 hodin po těžké nemoci odešel v míru Adolf Kauschka ve věku 84 let. Tento blog zůstává jako vzpomínka na něho, stejně jako mailová adresa, na kterou je možné posílat otázky k tématu nebo textu atd. Děkuju ti, dědo, za všechno, co jsi pro mě udělal! Měj se dobře … nikdy na tebe nezapomenu! A. K., ve čtvrtek 5. dubna 2012

Pan Kauschka výstižně popisuje, jak si tehdy československé ozbrojené složky vykládaly pojem „stanného práva“. Předválečný právní systém, který byl po osvobození v ČSR obnoven, obsahoval institut výjimečného stavu, ve kterém měli být civilní provinilci předáni soudu. Na semináři v říjnu 2009 o tom v souvislosti s popravou na borském náměstí podrobně hovořil historik Ladislav Smejkal a svůj příspěvek uzavřel takto:

Případné činy borských zatčených měly být vyšetřeny příslušnými civilními orgány, které by rozhodly o případném potrestání. Nic takového nenastalo. Lidé v uniformách neprováděli žádné šetření a nezanechali žádný protokol. Obviněným nebyl sdělen rozsudek a hlavně na jakém základě by byl postaven. Nabízí se tedy jiný výklad, k němuž historik nikdy nenajde skutečné vysvětlující motivy. Jednalo se o mstu, odvetu nebo výstrahu. Všechny tyto možnosti nemají rozumný základ, nedají se konkrétně vysvětlit, protože vycházejí z prudkého hnutí citů nejen těch, kteří čin vykonali, ale také případného publika. Aktéři událostí mohli za války prožít trauma vlastního utrpení a ztrátu rodinných příslušníků a těžce to nesli. Byli však v uniformě a měli být pod přísahou a ta zavazuje k jednání, jak jsem to výše popsal. Nebyli oprávněni k provedení exekuce tím spíše, že již bylo po válce. Kdyby policista sám trestal zločince, k čemu by byl soud a spravedlnost. Pochopitelně se nabízí ještě jeden výklad tragických událostí. Totiž, že nebyl žádný podstatný důvod zákroku, že šlo o výstřelek a ukázání toho, kdo má moc nad životem a smrtí a může tudíž jednat jako Bůh. Po šedesáti pěti letech asi nezjistíme, jaká byla minulost aktérů této událostí, čím se dali strhnout a zda svého činu někdy litovali. (Sborník – Bor 1945, str. 4)

Z příkazu ruského velitelství skutečně vyhlásil už 10. května 1945 Ladislav Jedlička jménem Čs. národního výboru v České Lípě stanné právo pro celý okres. Vyhláška byla v češtině a zavazovala všechny obyvatele, tj. Němce i Čechy, k odevzdání nalezených i vlastních zbraní, „veškerých věcí, opuštěných aut, povozů skladišť, obchodů a jinak odcizených“ 12. května do 18 hodin. Nedodržení mělo být „co nejpřísněji trestáno dle stanného práva“, podrobnosti však vyhláška neuvádí.

Paradoxní je, že v rozkazu z 2. června 1945 k zastřelení osmi německých civilistů (včetně Alberta Rachmanna, který byl zbytečně zastřelen při nevysvětlitelném pokusu o útěk!) se hovoří jen o „náhlé prohlídce domů, zahrad a příslušných místností“, o nálezech zbraní apod. O vyhlášení stanného práva není v rozkazu zmínka. Ještě paradoxnější ale je, že o stanném soudu (Standgericht) nebo o zastřelení podle stanného práva (standrechtlich erschossen) se zmiňují dva německé prameny – farní kronika a Hřbitovní kniha Haidy. Lze to snad vysvětlit jediným způsobem: stanné právo za války znamenalo, že do obce přišli vojáci nebo policisté a bez možnosti odvolání měli „právo“ jednat tak, jak uznali za vhodné… Zastřelení osmi civilistů 2. června i téměř zázračné přežití Adolfa Kauschky a jeho deseti druhů o dva dny později provázejí velmi podobné okolnosti. Nepochybuji o tom, že kdyby v poslední chvíli nezasáhl ruský velitel, vojáci by zastřelili dalších jedenáct namátkově posbíraných německých civilistů a sepsali by také rozkaz k jejich popravě, aby ji (dodatečně!) legalizovali.

Kronikář dr. Jindra konstatoval už před sedmi lety v Novoborském měsíčníku: „Podle svědectví bývalých členů národního výboru byl během popravy držen městský orgán pod dohledem vojenských stráží v izolaci v budově radnice.“ Nedávno se objevilo ještě podrobnější svědectví z české strany:

Funkcionáři Místního národního výboru Taisler, Kučírek a Schneider byli od 2. června 1945 celé tři dny odděleně internováni čs. vojáky na novoborské radnici, aby při akci armády nijak nepřekáželi. Nemohli si zatelefonovat ani promluvit s rodinnými příslušníky, obvykle manželkami, které jim směly jen donést a předat jídlo bez jakékoli komunikace. Internovaní se nesměli pohybovat po radnici, byli střeženi ve svých kancelářích. Ačkoli se opakovaně dožadovali rozhovoru s velitelem, žádali o telefonický kontakt na soud nebo na složky odpovědné za odsun Němců a pochopitelně i na velitele Rudé armády, nic z toho jim nebylo umožněno. Přinejmenším jednomu z nich vojáci vytýkali, že má německou manželku a že se znal s většinou popravených… Zákonné vedení města bylo v uvedených dnech úplně paralyzováno, o všem rozhodovali ozbrojenci, kteří slídili po „zakázaných věcech“ v německých domácnostech (děkan Mai ve farní kronice výslovně píše o „zbraních, rádiích, fotoaparátech a také psacích strojích, špercích atd.“)! Očitá svědkyně své vyprávění končila slovy „Bylo to fujtajbl…“

Ani tato paní své svědectví sama nezveřejnila. Byla to manželka jednoho z tehdejších funkcionářů MNV, zemřela letos ve věku 94 let. Jistí pánové kvůli tomu její svědectví pravděpodobně napadnou jako nespolehlivé. Měli by ale vzít na vědomí, že novoborští pamětníci se vesměs bojí veřejně ozvat kvůli atmosféře agresivního, protiněmeckého vlastenčení, kterou právě tito pánové ve městě vyvolávají už celé čtyři roky. Podstatu uvedených svědectví výmluvně potvrzuje i zápis ze schůze MNV v úterý 5. června večer, kdy už vojáci internované funkcionáře propustili. Tehdy museli vědět i o pondělní neuskutečněné popravě dalších jedenácti lidí, ačkoli se o ní zápis nezmiňuje:

Předseda Taisler podal zprávu o schůzi okr. nár. výb. v Č. Lípě a zvlášť podotknul, že události v Boru v sobotu dne 3. 6. 1945 (správně: v sobotu dne 2. 6. – J. T.) byly ostře krytisovány (sic! – J. T.). Akce provedena vojskem zavdala příčinu k stížnostem chudých dělnických rodin. Jednání některých důstojníků neodpovídá dnešní době. Vojsko musí se říditi podle hlasu lidu a nemůže bez vědomí Nár. výb. zakročovati, anebo rozhodovati. Dále oznámil pan předseda, že rozsudek na náměstí byl proveden z rozkazu podpl. Sekáče a bez slyšení Nár. výb. Ruský velitel ve Cvikově neuznal veřejné trýznění něm. provinilců na náměstí za správné a chce o tom podati hlášení nadřízeným velitelům. Zpráva byla vzata na vědomí se souhlasem všech přítomných.

K tomu není třeba nic dodávat…

Prameny v němčině:

http://lischke.blogspot.com/2008/07/krieg-in-haida-und-massaker-auch.html

http://kauschka.blogspot.cz/

http://www.kulturverein.czechpoint.eu/eigene_artikel/2008_01_hans.html

Za pomoc při překladu děkuji O. Válkovi a M. Kučabovi.

Jedenáct životů… 4. červen 1945

Komentáře