(11) Cestou k hranici zmizel beze stopy primář borské nemocnice.
Svědectví Hanse Trägera: MNV v Boru u Č. Lípy jmenoval mého otce MUDr. Alfreda Träge-ra, narozeného 8. 4. 1897, jen několik dnů po skončení války primářem místní nemocnice, protože zde stejnou funkci vykonával už před válkou. 2. června 1945 asi ve 12 hodin byl otec přímo u ope-račního stolu zatčen Revolučními gardami, které krátce předtím obsadily město, a ozbrojená eskor-ta ho odvedla domů... Během dvou hodin celý dům důkladně prohledali. Po prohlídce odnesli s sebou všechny kufry, které si naplnili našimi věcmi. Po 14. hodině mého otce odvedli a s mnoha dalšími muži uvěznili na radnici. Odpoledne byli zadržení lidé veřejně trýzněni na náměstí. Svědko-vé, kteří také podstoupili mučení, a byli pak společně s námi druhý den ráno vyhnáni do Německa, vyprávěli, že otec následkem bití upadl do bezvědomí. Gardisté ho vzkřísili studenou vodou, aby mohli v mučení pokračovat.
V neděli 3. června ráno mezi 4. a 5. hodinou nás postupně po rodinách vyváděli z cely a zapisovali do seznamu. Naše rodina pak nastoupila na nákladní auto stojící u předního vchodu radnice vpravo, ostatní rodiny zadržených nastoupily do autobusu. Asi po 5 minutách jsem napo-sled uviděl svého otce, kterého mučení těžce poznamenalo, jen v košili a kalhotách, bosého. Dovedli ho k autobusu, aby nastoupil zadními dveřmi. Hned potom jsme odjeli směrem k Rumburku... Někde ve Šluknově – nevím to už přesně – jsme zastavili. Později nám lidé z autobusu řekli, že je gardisté výslovně varovali: kdo se otočí dozadu, bude zastřelen! Zadní dveře autobusu se otevřely a zase zavřely. Můj otec mohl být vyvlečen z autobusu jedině během této zastávky. Buď zemřel už cestou na následky mučení, nebo ho gardisté odstranili jako nepohodlného svědka, protože prý na náměstí důrazně protestoval proti krutému zacházení se zadrženými. Oba vozy jely dál a dovezly nás až na hranici u Sebnitz. Museli jsme vystoupit. Moje matka se pořád znova vyptávala, kde je náš otec, ale nedostala žádnou odpověď, najednou nikdo německy nerozuměl. Jeden z gardistů nakonec matce přikázal, ať ihned přeběhne přes hranici do Saska, jinak bude zastřelena i ona. V následujících dnech jsme se sice dozvídali nejrůznější verze a dohady, ale dodnes nemáme žádnou ověřenou zprávu o tom, kdy, kde a jak můj otec přišel o život.
Paní Trägerová se marně snažila zjistit, co se s manželem stalo. V září 1947 například dostala tuto – zjevně nepravdivou! – úřední zprávu: Sdělujeme, že pátrání zůstalo bez výsledku a o hleda-ném nepodařilo se nám získati žádných zpráv. Jeho jméno není mezi zajatci a nepřichází ani v se-znamu padlých a zemřelých. Byl dne 3. 6. 1945 dopraven do sovětského pásma Německa. Pátrejte po něm u služeben uvedených na přiloženém lístku, případně učiňte dotaz na Sovětský Červený kříž v Moskvě. Dr. Träger byl později německými úřady prohlášen za mrtvého.
Jeho syn Hans pokračuje: Teprve kolem roku 1990 jsem od jednoho známého dostal kopii roz-kazu pplk. S., ve kterém vyhlašuje trest smrti osmi lidem a vypovídá ostatní zadržené i s rodinami. Důvodem vypovězení naší rodiny je podle tohoto rozkazu nález rádia. Ale rádio jsme už v polovině května na příkaz českých úřadů společně s dalšími věcmi odevzdali ve škole, sám jsem tam naše jediné rádio odnesl.
(12) Závěrem:
Akci revolučních gardistů podplukovníka S. vzápětí odsoudil nejen místní a okresní národní výbor, ale částečně i oblastní velitel Rudé armády. Předseda tehdejšího MNV Taisler kdysi své dceři řekl: Věděli jsme, že se ti lidé ničím závažným neprovinili. Kdybych se jich ale důrazněji zastával, postavili by mě do jedné řady s nimi...
Vedoucí vrchní státní zástupce v Hofu v roce 2004 zahájil vyšetřování proti podplukovníku S. a dalším osobám pro podezření z účasti na zavraždění osmi osob německého původu, a ubití dr. Trägera při odsunu (v Německu je vražda nepromlčitelná). Pravděpodobně muselo být vyšetřování zastaveno, protože všichni podezřelí už zemřeli.
Popravu nepovažují za oprávněnou ani novoborští pamětníci, s kterými jsem mluvil (kromě jediné paní, která nechápala, proč se zastávám „nějakých henleinovců“). Skláním se před tím, co před smrtí vytrpěli, řekl mi jeden ze svědků. Osm zastřelených leží v neoznačeném hromadném hrobě v lesíku za lesním hřbitovem. V těch místech prý bývala tzv. Pferdeloch, kam se v době kolem I. světové války odklízeli uhynulí koně.
Historická příručka „Rozumět dějinám – Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848 – 1948“, vydaná v roce 2002 pro Ministerstvo kultury ČR, uvádí na stranách 208 – 210: Poválečný čtvrtrok provázely vedle akcí „divokého odsunu“ také početné násilnosti, vraždy, samosoudy, lynče a několik, možná armádou cíleně zorganizovaných masových vražd německých obyvatel. Kniha uvádí Postoloprty na přelomu května a června (763 postřílených), Horní Moštěnice u Přerova v noci z 18. na 19. června (265 postřílených karpatských Němců, z toho 120 žen a 74 dětí!) a Ústí nad Labem 31. července (asi 100 mrtvých), a pokračuje: Tři uvedené masakry a větší počet menších a méně známých exekucí a vražedných excesů této doby nelze přičíst jen nacionální rozjitřenosti nebo extrémním projevům snah o „spravedlivou odplatu“. Možná šlo i o akce, připra-vené armádním obranným zpravodajstvím ve snaze vyvolat dojem, že rychlý a masový transfer ně-meckého obyvatelstva z republiky je jedinou reálnou možností stabilizace národní i bezpečnostní situace. Spojenci... měli tak být v předvečer postupimské konference postaveni před hotovou věc: předmětem jednání neměl být transfer jako takový a jeho rozsah, nýbrž jen jeho rychlost, formy a modality. Řada zjištěných okolností s velkou pravděpodobností svědčí o tom, že také novoborská hromadná vražda měla zastrašit místní Němce a posloužit jako jeden z argumentů pro nezbytnost odsunu.
Při oslavách konce války 5. května 2005 se představitelé města poprvé zmínili také o devíti zabitých Němcích, a položili na jejich památku ke kamennému Kříži smíření uprostřed lesního hřbitova kytici se stuhou Obětem 2. světové války – město Nový Bor.
12. srpna 2006 byl na lesním hřbitově slavnostně vysvěcen symbolický hrob devíti obětí s českým a německým nápisem, který zde se souhlasem zastupitelstva vybudovala skupina pozůsta-lých. 13. srpna následovala česko-německá mše v novoborském kostele, kterou společně s místním farářem celebroval také Pater Angelus Waldstein.
Po dlouhých letech zamlčování by se Nový Bor měl od hromadné vraždy z června 1945 zá-vazněji distancovat. Nemohli bychom na náklady města aspoň označit skutečný hrob osmi novobor-ských obětí? Základní organizace KSONN navrhla postavení jednoduchého památníku s pamětní deskou na tomto místě už v lednu 2006.
Prameny v pořadí, v jakém jsou v článku citovány:
Souhrnná zpráva „Porevoluční události v Boru u Č. Lípy“, Výnos ministerstva vnitra VII-C-12.504/taj-47-3. ze dne 14. července 1947, Archiv MV ČR Kanice, fond A 2/1, inv. j. 1765, karton č. 57 – Události v porevoluční době.
„Nový Bor před padesáti lety“, článek kronikáře PhDr. Vladislava Jindry, zveřejněný pod značkou -vj- v Novoborském měsíčníku č. 6/1995.
Hřbitovní kniha města, Haida 1945, strana 127, zápisy č. 115 – 122, MěÚ Nový Bor, nyní už Státní okresní archiv v České Lípě.
Zápis č. 5 o schůzi Místního národního výboru v Boru u Č. Lípy, konané dne 5. června 1945, Státní okresní archiv v České Lípě.
Informace o obnovení „samozvaného“ pěšího pluku 47, Vojenský ústřední archiv v Praze, III. odbor – Vojenský historický archiv.
Spolupracovníci Sicherheitsdienstu, zpráva Úřadu národní bezpečnosti v Liberci ze dne 14. srpna 1945 pod zn. 2135/45 – II. zprav., Ministerstvo vnitra, odbor archivní a spisové služby.
Rozkaz velitele pěšího pluku 47, pplk. děl. Josefa S., vydaný dne 2. 6. 1945 v Boru u České Lípy (jedna z nejméně 6 pořízených kopií), Státní okresní archiv v České Lípě.
Svědectví učitele jazyků Lehmanna z Haidy, příbuzného zastřelených bratrů Rachmannových, zpráva č. 195 z 10. července 1950 na internetových stránkách http://www.wintersonnenwende.com/scriptorium/deutsch/archiv/weissbuch/dasd50.html#195 (překlad PhDr. Miroslav Kučaba).
„Stalo se před 50 lety“, článek uvedený jako výběr ze III. kapitoly brožury A. Gintnera „Der Böse Husmann“, zveřejněný v Heimatnachrichten, krajanském dvojměsíčníku číslo 1, leden/únor 1997, v redakci Otto Schneidera (překlad PhDr. Miroslav Kučaba).
Pracovníkům uvedených archivů a institucí i překladateli ještě jednou děkuji za vstřícnou spo-lupráci. Děkuji také všem pamětníkům za ochotu a trpělivost, s kterou mi věnovali svůj čas, především Hansu Trägerovi, který bohužel v červnu 2006 zemřel, Heinzi Markowskému, Helmutu Schölerovi a Herbertu Wernerovi (čeští pamětníci chtějí raději zůstat v anonymitě).
J. T.