Ahoj! Tento článek je věnován hlavně nejlepší vernisáži (pravda, moc jsem jich neviděla, ale i tak vím, že je nejlepší), ale napadlo mě, že se mi vlastně chce k tomu přidat i pár zajímavostí celého dne.
Začnu celkem nezáživně, výletem do zoo, vlastně bio exkurzí s pracovními listy. Mám nějakou potřebu, nějaký hlas v hlavě, co mi napovídá, že to není vůbec od věci. Každý se s věkem mění, mění nás lidi kolem nás, zkušenosti (Ha, co o tom 17letá holka může vědět?!), prostě život. Celou tuto větu shrnu do myšlenky, že věkem můžeme i ztratit pochopení – a já jsem ztratila pochopení pro zoo. Jsem sice moc ráda, že můžu vidět svá oblíbená zvířata, ale otázkou je, jestli vlk, který je s ne moc nadšeným výrazem vystaven jak nový ajfoun ve velké výloze, je opravu mé oblíbené zvíře. Kromě toho jsme také chytli skvělého průvodce, který nám neřekl vlastně nic mimo to, že lední medvěd je bílý, a prošli jednu část zoo asi pětkrát, protože jsme hledali, zda mají určitá zvířata ochozy. A celé se to dovršilo tím, že ve výběhu klokanů žádní nebyli. Zkrátka téměř nic jsme neviděli (ani žirafy). Samozřejmě jsem se snažila nevěšet hlavu, užít si alespoň to, co jsem viděla, ale když jsem v autobuse začala rozmrzat, hlava se mi pověsila sama. Doma jsem si hodila dvacet minut spánku. A teď můžu přejít k tomu skvělejšímu!
Po krátkém šlofíku jsem vstala a běžela na místo srazu s mým odvozem. Kam? Přece do Cvikova na Barči výstavu! Pokud někdo neznáte Báru Mackovou, je to chyba. Nechci ji moc chválit, aby nezpychla, ale všechno, co ta holka tvoří, je skvělé. Když mi pověděla, že 18.10. má zahájení své výstavy ve Cvikově v kulturním domě Sever a jestli dorazím, věděla jsem, že tam musím být za každou cenu. A to fakt nepřeháním. Výstava nesla název Rychlost světla. Úplně jsem nevěděla co čekat, ale předčila mé očekávání.
Večer zahájila gymplácká kapela Bewild, která pak průběžně provázela celý večer, proběhlo předání galerie a hned poté přišlo samotné Barčino slovo. Nebo Barčino, spíš slovo jejího učitele Jiřího Černého (Samozřejmě vůbec ne proto, že by byla nervózní, kdo by taky byl na své první výstavě?). Mimo jiné v řeči zaznělo, že je Bára šikovná a hlavně odvážná, protože zorganizovat vlastní vernisáž není jen tak (Naštěstí v tom nebyla sama, celá rodina jí s přípravami pomáhala.)! Nakonec od něj dostala štětec, blahopřání, od své rodiny kytičky a byl čas se rozprchnout po galerii prohlédnout si všechnu tu práci.
Nerozumím výtvarnému umění ani fotografiím, ale poznám krásu a miluju originalitu, kterou mé lajcké oko vidělo všude kolem. Nechyběly doplňující dekorace z babiččiny půdy a pro mlsouny byly připraveny nějaké ty mňamky. Všichni jsme měli jedinečnou možnost nakouknout do jejích skicáků. Barča prostě z prázdných prostor udělala něco velmi výjimečného, a ať jste stáli kdekoliv, dýchala vám na rameno. Chtěla bych tu napsat mnohem víc, ale ani po pár dnech od výstavy se mi nevrátila slova. Vím jen, že ve mně zanechala velmi ojedinělý a pozitivní pocit, přestože některé výtvory na mou osobu působily trošku depresivně.
Kolem osmé večer byla galerie už téměř prázdná a byl čas jít domů. Pokud jste vy však nestihli přijít na zahájení, máte ještě téměř měsíc čas se ve Cvikově zastavit, protože až do 16. 11. je jen Báry. Sice nebudete moct osobně chválit, ale v galerii zůstala návštěvní kniha, kam můžete napsat vzkaz. Mimo to již brzy vyjde video z vernisáže, u kterého bude krátký rozhovor, kde se dozvíte nejen něco o průběhu příprav, ale i o autorce samotné, takže se určitě máte na co těšit! A také jako každý správný umělec má Bára svou facebookovou stránku Bar-art, věřte mi, že stojí za to se tam mrknout!