Vztahy mezi Čechy a Němci jsou především v Sudetech dodnes citlivým, mnohdy bolestným či nechtěným tématem. O tom pojednává představení v závěrečný den 40. Českolipského divadelního podzimu.
Smutná část historie naší země, při které docházelo k často velmi nelidskému zacházení s takzvanými sudetskými Němci po skončení 2. světové války, je pak tématem, o kterém téměř nechceme slyšet. Tísnivé otázky i tolik důležitý varovný prst týkající se právě těchto událostí přenáší na divadelní prkna soubor z Karlových Varů. O tom, jak inscenace vznikla, jaké téma chtějí herci divákovi sdělit, i o tom, jak prudce je někde hra odmítána, jsme si povídali s režisérkou Petrou Kohutovou.
Jste, myslím, jediným souborem v republice, který má svolení autora hru Smíření hrát. Jak se vám to povedlo?
Ten důvod byl osobní. Původně pocházím z Ostravy a Ostrava je příliš malá na to, abyste se s Tomášem Vůjtkem (autorem hry Smíření, pozn. red.) nepotkali. Jeho hru Výmlat jsme ve spolupráci s režisérem Josefem Janíkem uvedli v Márnici Divadla Petra Bezruče (jo, fakt se to tam takhle jmenovalo) a společně napsali strašlivý zapomenutelný muzikál Zpívání o Rusalce – kterýmižto dvěma počiny Tomáš vstoupil na půdu profesionálního divadla. Navíc se mu asi líbilo moje nadšení – jeho hry z novodobých českých dějin, psané s velkou dávkou sarkasmu a ironie, důsledně sleduji – a po přečtení Smíření jsem mu okamžitě volala a používala výkřiky jako „úžasné, strašné, geniální, silné, to chci!“ Tomuhle asi autor těžko odolává... :-) Podstatná ale byla reakce kolegů v souboru, kteří přistoupili na to, že se tímto tématem budeme zabývat.
Proč jste zvolili k této inscenaci netradiční formu scénického čtení?
Scénické čtení je fascinující subžánr, kterým se u nás zabývá málokdo. V Déčku jsme se zkoumáním jeho hranic začali zhruba před pěti lety; uvedli jsme jich prozatím pět. Přiznávám, že je to hlavně moje záležitost – jako dramaturg souboru se zabývám hlavně texty a tu a tam mě popadne neodolatelné puzení některý z nich uvést. Smíření je spíše čtení inscenované, co se výstavby situací a vizuální stránky týče, dostali jsme se asi nejdále. Nicméně jeden z důvodů – kromě vědomí, že takto prezentován ten text obstojí, neboť je silný sám o sobě – byl i praktický – tušili jsme, že se na toto téma a tuto formu diváci nepohrnou, a tak jsme nevěnovali zkoušení tři čtvrtě roku, ale pouze dva měsíce...
Hra pojednává o té části české historie, o které se málo mluví: o odsunu sudetských Němců po druhé světové válce. Setkáváte se v rámci představení či po něm s nějakými negativními nebo odmítavými reakcemi diváků?
No jéje. :-) Reakce publika jsou tak padesát na padesát. Někteří špatně snášejí samotné téma, jiní formu. Příznačné je, že ve Varech na reprízy chodilo mezi sedmi a patnácti diváky. A některé nejmenované kolegyně např. na Hronově si vzaly Smíření velmi osobně... a čím déle jsem poslouchala, proč je to podle nich špatně, tím víc jsem se utvrzovala v tom, že je dobře, že ho hrajeme.
Ke hře Smíření mě napadá přirovnání: to by se mělo hrát ve školách. Hrajete představení i pro školy?
Před premiérou jsme obepsali školy a pozvali učitele. Pár jich přišlo – ale po představení zmizeli a už nikdy se neozvali... Teď mě napadá, že jsme je od té doby u nás vlastně neviděli... Ani nikde jinde... hm... Doufejme, že jsou v pořádku... :-D
Na webu souboru píšete, že je pro vás ve hře důležitý příběh a téma. Co především chcete lidem inscenací Smíření sdělit?
Příběh vnímáme jako výpověď o ztrátách – o ztrátě domova, důstojnosti, života...; také o ironii dějin (ironie je v souvislosti se Smířením důležité slovo); a v neposlední řadě také o násilí a zlu v nás. Nikdo z nás neví, jak by se mu proměnila duše, kdyby se stal vyhnaným nebo vyhánějícím – potažmo kdyby si mohl vybrat, zda bude vyhnaným nebo vyhánějícím, a zaplatit za to. V době migrační krize není tak úplně od věci o tom hrát... nebo třeba jen číst, nemyslíte?
Divadelní studio D3: Smíření, sobota 15.10., 16:00, salónek Jiráskova divadla Česká Lípa, 80 Kč, vstupenky http://www.clvstupenka.cz/ceska-lipa/list ">zde, www.cldp.cz
Divadelní studio D3 je nejdéle nepřetržitě pracujícím souborem v Karlových Varech. V současné době má ve svých řadách přes 20 členů (dva režiséry, dramaturga, výtvarníka, scénografa, muzikanty a herce), domovskou scénou je Divadlo Husovka v centru lázeňské čtvrti. Repertoár tvoří vesměs hry českých autorů, podstatné je téma. Letošní rok Studio D3 uspělo s inscenací Smíření a vystoupilo na Jiráskově Hronově. Studio D3 je nově i pořadatelem divadelní přehlídky Karlovarský Harlekýn.
Jste, myslím, jediným souborem v republice, který má svolení autora hru Smíření hrát. Jak se vám to povedlo?
Ten důvod byl osobní. Původně pocházím z Ostravy a Ostrava je příliš malá na to, abyste se s Tomášem Vůjtkem (autorem hry Smíření, pozn. red.) nepotkali. Jeho hru Výmlat jsme ve spolupráci s režisérem Josefem Janíkem uvedli v Márnici Divadla Petra Bezruče (jo, fakt se to tam takhle jmenovalo) a společně napsali strašlivý zapomenutelný muzikál Zpívání o Rusalce – kterýmižto dvěma počiny Tomáš vstoupil na půdu profesionálního divadla. Navíc se mu asi líbilo moje nadšení – jeho hry z novodobých českých dějin, psané s velkou dávkou sarkasmu a ironie, důsledně sleduji – a po přečtení Smíření jsem mu okamžitě volala a používala výkřiky jako „úžasné, strašné, geniální, silné, to chci!“ Tomuhle asi autor těžko odolává... :-) Podstatná ale byla reakce kolegů v souboru, kteří přistoupili na to, že se tímto tématem budeme zabývat. Jste, myslím, jediným souborem v republice, který má svolení autora hru Smíření hrát. Jak se vám to povedlo?
Ten důvod byl osobní. Původně pocházím z Ostravy a Ostrava je příliš malá na to, abyste se s Tomášem Vůjtkem (autorem hry Smíření, pozn. red.) nepotkali. Jeho hru Výmlat jsme ve spolupráci s režisérem Josefem Janíkem uvedli v Márnici Divadla Petra Bezruče (jo, fakt se to tam takhle jmenovalo) a společně napsali strašlivý zapomenutelný muzikál Zpívání o Rusalce – kterýmižto dvěma počiny Tomáš vstoupil na půdu profesionálního divadla. Navíc se mu asi líbilo moje nadšení – jeho hry z novodobých českých dějin, psané s velkou dávkou sarkasmu a ironie, důsledně sleduji – a po přečtení Smíření jsem mu okamžitě volala a používala výkřiky jako „úžasné, strašné, geniální, silné, to chci!“ Tomuhle asi autor těžko odolává... :-) Podstatná ale byla reakce kolegů v souboru, kteří přistoupili na to, že se tímto tématem budeme zabývat.
Proč jste zvolili k této inscenaci netradiční formu scénického čtení?
Scénické čtení je fascinující subžánr, kterým se u nás zabývá málokdo. V Déčku jsme se zkoumáním jeho hranic začali zhruba před pěti lety; uvedli jsme jich prozatím pět. Přiznávám, že je to hlavně moje záležitost – jako dramaturg souboru se zabývám hlavně texty a tu a tam mě popadne neodolatelné puzení některý z nich uvést. Smíření je spíše čtení inscenované, co se výstavby situací a vizuální stránky týče, dostali jsme se asi nejdále. Nicméně jeden z důvodů – kromě vědomí, že takto prezentován ten text obstojí, neboť je silný sám o sobě – byl i praktický – tušili jsme, že se na toto téma a tuto formu diváci nepohrnou, a tak jsme nevěnovali zkoušení tři čtvrtě roku, ale pouze dva měsíce...
Hra pojednává o té části české historie, o které se málo mluví: o odsunu sudetských Němců po druhé světové válce. Setkáváte se v rámci představení či po něm s nějakými negativními nebo odmítavými reakcemi diváků?
No jéje. :-) Reakce publika jsou tak padesát na padesát. Někteří špatně snášejí samotné téma, jiní formu. Příznačné je, že ve Varech na reprízy chodilo mezi sedmi a patnácti diváky. A některé nejmenované kolegyně např. na Hronově si vzaly Smíření velmi osobně... a čím déle jsem poslouchala, proč je to podle nich špatně, tím víc jsem se utvrzovala v tom, že je dobře, že ho hrajeme.
Ke hře Smíření mě napadá přirovnání: to by se mělo hrát ve školách. Hrajete představení i pro školy?
Před premiérou jsme obepsali školy a pozvali učitele. Pár jich přišlo – ale po představení zmizeli a už nikdy se neozvali... Teď mě napadá, že jsme je od té doby u nás vlastně neviděli... Ani nikde jinde... hm... Doufejme, že jsou v pořádku... :-D
Na webu souboru píšete, že je pro vás ve hře důležitý příběh a téma. Co především chcete lidem inscenací Smíření sdělit?
Příběh vnímáme jako výpověď o ztrátách – o ztrátě domova, důstojnosti, života...; také o ironii dějin (ironie je v souvislosti se Smířením důležité slovo); a v neposlední řadě také o násilí a zlu v nás. Nikdo z nás neví, jak by se mu proměnila duše, kdyby se stal vyhnaným nebo vyhánějícím – potažmo kdyby si mohl vybrat, zda bude vyhnaným nebo vyhánějícím, a zaplatit za to. V době migrační krize není tak úplně od věci o tom hrát... nebo třeba jen číst, nemyslíte?
Divadelní studio D3 je nejdéle nepřetržitě pracujícím souborem v Karlových Varech. V současné době má ve svých řadách přes 20 členů (dva režiséry, dramaturga, výtvarníka, scénografa, muzikanty a herce), domovskou scénou je Divadlo Husovka v centru lázeňské čtvrti. Repertoár tvoří vesměs hry českých autorů, podstatné je téma. Letošní rok Studio D3 uspělo s inscenací Smíření a vystoupilo na Jiráskově Hronově. Studio D3 je nově i pořadatelem divadelní přehlídky Karlovarský Harlekýn.
Jste, myslím, jediným souborem v republice, který má svolení autora hru Smíření hrát. Jak se vám to povedlo?
Ten důvod byl osobní. Původně pocházím z Ostravy a Ostrava je příliš malá na to, abyste se s Tomášem Vůjtkem (autorem hry Smíření, pozn. red.) nepotkali. Jeho hru Výmlat jsme ve spolupráci s režisérem Josefem Janíkem uvedli v Márnici Divadla Petra Bezruče (jo, fakt se to tam takhle jmenovalo) a společně napsali strašlivý zapomenutelný muzikál Zpívání o Rusalce – kterýmižto dvěma počiny Tomáš vstoupil na půdu profesionálního divadla. Navíc se mu asi líbilo moje nadšení – jeho hry z novodobých českých dějin, psané s velkou dávkou sarkasmu a ironie, důsledně sleduji – a po přečtení Smíření jsem mu okamžitě volala a používala výkřiky jako „úžasné, strašné, geniální, silné, to chci!“ Tomuhle asi autor těžko odolává... :-) Podstatná ale byla reakce kolegů v souboru, kteří přistoupili na to, že se tímto tématem budeme zabývat.
Proč jste zvolili k této inscenaci netradiční formu scénického čtení?
Scénické čtení je fascinující subžánr, kterým se u nás zabývá málokdo. V Déčku jsme se zkoumáním jeho hranic začali zhruba před pěti lety; uvedli jsme jich prozatím pět. Přiznávám, že je to hlavně moje záležitost – jako dramaturg souboru se zabývám hlavně texty a tu a tam mě popadne neodolatelné puzení některý z nich uvést. Smíření je spíše čtení inscenované, co se výstavby situací a vizuální stránky týče, dostali jsme se asi nejdále. Nicméně jeden z důvodů – kromě vědomí, že takto prezentován ten text obstojí, neboť je silný sám o sobě – byl i praktický – tušili jsme, že se na toto téma a tuto formu diváci nepohrnou, a tak jsme nevěnovali zkoušení tři čtvrtě roku, ale pouze dva měsíce...
Hra pojednává o té části české historie, o které se málo mluví: o odsunu sudetských Němců po druhé světové válce. Setkáváte se v rámci představení či po něm s nějakými negativními nebo odmítavými reakcemi diváků?
No jéje. :-) Reakce publika jsou tak padesát na padesát. Někteří špatně snášejí samotné téma, jiní formu. Příznačné je, že ve Varech na reprízy chodilo mezi sedmi a patnácti diváky. A některé nejmenované kolegyně např. na Hronově si vzaly Smíření velmi osobně... a čím déle jsem poslouchala, proč je to podle nich špatně, tím víc jsem se utvrzovala v tom, že je dobře, že ho hrajeme.
Ke hře Smíření mě napadá přirovnání: to by se mělo hrát ve školách. Hrajete představení i pro školy?
Před premiérou jsme obepsali školy a pozvali učitele. Pár jich přišlo – ale po představení zmizeli a už nikdy se neozvali... Teď mě napadá, že jsme je od té doby u nás vlastně neviděli... Ani nikde jinde... hm... Doufejme, že jsou v pořádku... :-D
Na webu souboru píšete, že je pro vás ve hře důležitý příběh a téma. Co především chcete lidem inscenací Smíření sdělit?
Příběh vnímáme jako výpověď o ztrátách – o ztrátě domova, důstojnosti, života...; také o ironii dějin (ironie je v souvislosti se Smířením důležité slovo); a v neposlední řadě také o násilí a zlu v nás. Nikdo z nás neví, jak by se mu proměnila duše, kdyby se stal vyhnaným nebo vyhánějícím – potažmo kdyby si mohl vybrat, zda bude vyhnaným nebo vyhánějícím, a zaplatit za to. V době migrační krize není tak úplně od věci o tom hrát... nebo třeba jen číst, nemyslíte?
Divadelní studio D3 je nejdéle nepřetržitě pracujícím souborem v Karlových Varech. V současné době má ve svých řadách přes 20 členů (dva režiséry, dramaturga, výtvarníka, scénografa, muzikanty a herce), domovskou scénou je Divadlo Husovka v centru lázeňské čtvrti. Repertoár tvoří vesměs hry českých autorů, podstatné je téma. Letošní rok Studio D3 uspělo s inscenací Smíření a vystoupilo na Jiráskově Hronově. Studio D3 je nově i pořadatelem divadelní přehlídky Karlovarský Harlekýn.
Jste, myslím, jediným souborem v republice, který má svolení autora hru Smíření hrát. Jak se vám to povedlo?
Ten důvod byl osobní. Původně pocházím z Ostravy a Ostrava je příliš malá na to, abyste se s Tomášem Vůjtkem (autorem hry Smíření, pozn. red.) nepotkali. Jeho hru Výmlat jsme ve spolupráci s režisérem Josefem Janíkem uvedli v Márnici Divadla Petra Bezruče (jo, fakt se to tam takhle jmenovalo) a společně napsali strašlivý zapomenutelný muzikál Zpívání o Rusalce – kterýmižto dvěma počiny Tomáš vstoupil na půdu profesionálního divadla. Navíc se mu asi líbilo moje nadšení – jeho hry z novodobých českých dějin, psané s velkou dávkou sarkasmu a ironie, důsledně sleduji – a po přečtení Smíření jsem mu okamžitě volala a používala výkřiky jako „úžasné, strašné, geniální, silné, to chci!“ Tomuhle asi autor těžko odolává... :-) Podstatná ale byla reakce kolegů v souboru, kteří přistoupili na to, že se tímto tématem budeme zabývat
Proč jste zvolili k této inscenaci netradiční formu scénického čtení?
Scénické čtení je fascinující subžánr, kterým se u nás zabývá málokdo. V Déčku jsme se zkoumáním jeho hranic začali zhruba před pěti lety; uvedli jsme jich prozatím pět. Přiznávám, že je to hlavně moje záležitost – jako dramaturg souboru se zabývám hlavně texty a tu a tam mě popadne neodolatelné puzení některý z nich uvést. Smíření je spíše čtení inscenované, co se výstavby situací a vizuální stránky týče, dostali jsme se asi nejdále. Nicméně jeden z důvodů – kromě vědomí, že takto prezentován ten text obstojí, neboť je silný sám o sobě – byl i praktický – tušili jsme, že se na toto téma a tuto formu diváci nepohrnou, a tak jsme nevěnovali zkoušení tři čtvrtě roku, ale pouze dva měsíce...
