Štafeta: Stanislav (Sany) Mitáč

Verze pro tisk |

Hned z první otázky bude jasné, že Standu stále vnímám jako malého kluka, který přišel na českolipské gymnázium v době, kdy jsem tam učil a pořádal Expedice.

Hravý kluk v něm zůstal, ale už je uznávaným fotografem a publicistou na volné noze. Vydává internetový magazín nejen o horolezectví a vede juniorský reprezentační tým alpinistů.

Vzpomínám, jak jsi s námi jel na gymnaziální Expedici do Rumunska, takřka jako benjamínek. Pamatuješ se ještě, v jaké fázi ses tenkrát nacházel? Rád bych si přivlastnil zásluhy a slyšel, že tě Expedice nakoply, ale asi už jsi měl tehdy slušné základy. Zavzpomínej prosím na své první cestovatelské zážitky.

Jeden raný mě napadl. Bylo mi asi dvanáct a strýček Dandin mě vzal společně s bratrancem na přespání kolem Pustých kostelů u Velenic. Rozloučili jsme se s babičkou v Zákupech a vyrazili felicií na výpravu. Během šlapání lesem jsem měl divný pocit. Začal jsem si uvědomovat, že jsem si nejspíš nedal do batohu spacák, který mi strejda přivezl na půjčení. Bál jsem se ho ale zeptat, a tak jsme šli dál. Když jsme dorazili na spací místo, byla už tma. „Bral jsi mi ten spacák, že?“ zkusil jsem se ho opatrně zeptat. „Ne, to si musíš hlídat sám,“ zazněla obávaná odpověď. Jak tedy dopadlo jedno z mých prvních spaní venku? Vrátili jsme se nocí mlčky k autu a potupně odjeli zpátky do Zákup spát k babičce. (směje se) Byl jsem na sebe hodně naštvaný a mrzelo mě, že jsem to oběma takhle zkazil. Od té doby si při balení batohu dávám velký pozor. A ještě mě to naučilo jednu věc – jít s pravdou ven bez zdržování. To se vyplácí.

Spacák, první čundr v jeskyni… Na to můj starší syn psal první slohovku ve škole. Jen jsme nebyli v Pustých, ale Psích kostelech. Pamatuješ si, kdy jsi nakonec spal pod širákem nebo v jeskyni poprvé?

Poprvé jsem spal pod širákem už dříve – asi v deseti letech, ale to bylo organizované a ve větší skupině se zákupským táborem. Z toho žádné originální zážitky nemám.

Už na první Expedici (2005) bylo vidět, že máš nadstandardní vztah k focení. Tam ty základy vznikly jak?

S foťákem na film, co mi půjčovali rodiče, jsem pobíhal tak nějak od malička. Na svůj první pořádný přístroj (Panasonic Lumix DMC FZ20) jsem si ušetřil až ve 14 letech. Táta mi pomohl sehnat digitální ultrazoom přes kamarády v Americe, kde byl levnější. Bavilo mě fotit zvířata a přírodu. To bylo období zmíněné školní expedice do Rumunska. Myslím, že ten další rok (2006) jsem měl svoji první výstavu – „Krajina Lužických hor“ v tehdejším obchodě kuriozit na českolipském náměstí. Pamatuji si, jak jsem v šestnácti přednášel svým tehdejším učitelům na vernisáži, jakou clonou a časem se co fotí, kde ta místa najdou a tak dále. Konečně se situace obrátila a museli poslouchat oni mě. (směje se)

Nadstandardní vztah k focení mu zůstal, jen se přesunul na lano. (f: Václav Sojka)

V jednu fázi si na školní Expedici přestal jezdit. Už ti byly málo? Potřeboval jsi více svobody?

Tak jsem to cítil. Brzy mi začalo více vyhovovat jezdit v menších útočných skupinách, dostávat se více mezi místní lidi. Poznávat místa, kam se oficiálně asi ne úplně může… V Nepálu jsme navštívili region, kam se běžně chodí jen s placeným průvodcem… Na ruském Kavkaze zkoušeli něco podobného, ale boj s armádou a policií jsme prohráli. V čínském Sečuánu jsme měli celý cestovní itinerář falešný, jinak by nás do země vůbec nepustili a asi raději nás hned přesunuli na black list.

Jak pokračovala tvá kariéra po gymnáziu? Šel jsi na vysněnou školu nebo jsi musel dělat kompromisy?

Novinařina pro mě byla v podstatě jediná možná alternativa. Nic s matematikou, chemií nebo fyzikou mi nešlo. (směje se) Na přijímačky jsem se začal připravovat rok dopředu. Hodnotila se publikační činnost už před nástupem na vysokou. Dostal jsem se na obor Žurnalistika a po bakaláři jsem ještě absolvoval magisterská Mediální studia. Díky této škole jsem získal spoustu kontaktů, pracoval jsem několik let v České televizi a také v domácím reportérském oddělení Mladé fronty DNES... Než ji koupil jistý podnikatel, pracovala v redakci samá profesní esa, od kterých bylo co se učit.

Představ nám pár zajímavých předmětů, které se v tomto oboru studují.

Líbily se mi všechny fotografické předměty, které vyučovala doktorka Alena Lábová. Tvůrčí dílny, kde jsme pracovali na různých projektech… Návštěvy zahraničních fotografů jako například Patricka Chauvela – válečného fotografa, který s námi vedl týdenní workshop. Skvělé byly také předměty s Václavem Moravcem nebo tvrdá televizní škola Roberta Záruby. Tam jsem zjistil, že moderátor ze mě určitě nebude. Po příchodu ze skal jsem nevypadal moc reprezentativně – odložil jsem sportovní bundu a batoh s lany položil pod věšák s kabáty pražských kolegů. Navíc, moje intonace byla prý příliš vlnkovitá. (směje se)

Standa před vernisáží jedné z výstav v Praze (f: František Géla)

Televize, Mladá fronta… Co všechno jsi vymetl, než ses dostal na volnou nohu?

Tohle byla ta hlavní média. Ještě jsem rok dělal pro menší soukromou firmu Magazino Media, kde jsem se naučil, jak se vede periodikum po stránce obsahu. Vybrali mě jako šéfredaktora pro outdoorový magazín Aventuro. Zdálo se mi ale, že neměli moc promyšlený obchodní model – brzy skončili z důvodu nezájmu inzerentů. Pro mě to však byly cenné zkušenosti.

V tvém životopise jsem si přečetl, že vydáváš internetový magazín eMontana (dobrá reklama). Myslel jsem, že je starší. To ho přímo vlastníš, anebo jak se v něm angažuješ?

To mě těší, že eMontana se jeví starší. V dubnu jí bude teprve pět let. A reklama si myslím, že to není. Bylo by dost těžké a novinářsky neúplné bavit se se mnou a nezmínit ji. Je to jednoznačně můj hlavní projekt, se kterým mi pomáhá kamarád Jakub Freiwald. Sluší se zmínit, že eMontana je sesterský projekt tištěné Montany – to je nejstarší časopis o horolezectví, který má kořeny už v roce 1966.

A vzniklo to tak, že jsi přišel do redakce původní Montany, že budeš dělat elektronickou podobu, anebo obráceně?

Dobrá otázka – obě verze jsou totiž pravdivé. Během školy a své práce pro MfD, televizi i Aventuro jsem také psal pro tištěnou Montanu a byl její stálý spolupracovník. To mě asi bavilo úplně nejvíc – člověk mohl psát o tom, čemu nejvíc rozumí, a využívat předpokládané znalosti čtenářů. Třeba věta: „Zapytlil cestu, protože si nevzal žádnou plošárnu ani kevlarku,“ by v novinách neprošla, ale každý čtenář Montany ji pochopí. Když skončilo Aventuro, přemýšlel jsem, co vytvářet dál. Z praxe jsem také znal, jak funguje propojení tištěné a elektronické redakce (MfD a iDnes), tak jsem vyrazil za vydavatelem Montany, kamarádem Tomášem Roubalem a navrhl mu, že bych mohl dělat elektronickou sestru jeho časopisu. On shodou okolností to samé chtěl na schůzce navrhnout i mě a doménu eMontana.cz už měl tou dobou zaregistrovanou. Převedl ji na mé jméno výměnou za to, že web vybuduji a že bude sdílet hodnoty Montany. Zachoval se jako člověk staré školy – jako někdo, komu nešlo v první řadě o peníze. Frajer. Jeho důvěru bych nikdy nechtěl zklamat.

Práce pro eMontanu znamená trochu se vyznat i v lezení. Standa v cestě „Co to“ IXa od Petra „Špeka“ Slaniny, (f: Vojta Duchoslav)

Komu je eMontana určena? Počte si v ní i někdo, koho horolezectví až tak nezajímá?

Čtou ji hlavně lidi, co hledají na internetu útočiště od těžké hmoty negativních zpráv. My píšeme o tom, co se komu povedlo. A nevadí, že to jsou malé věci. „Lepší malé pravdy než velké lži,“ rád říkám. Lezení klade velký důraz na etiku a důvěru – člověka ve skalách nepozoruje žádný videorozhodčí, který by detailně zkoumal, zda se lezec chytl kruhu. U nejtěžších přelezů na světě bývá často přítomen jen lezec a jeho parťák… Chápu, že blbnutí na skále může někomu připadat k ničemu. Pro někoho to však může být způsob sebevyjádření, cesta k poznávání svého těla, ale i vntřního světa… Podle mě nejde o to, co člověk dělá, ale jakým způsobem to dělá. Pokud hledá neprošlápnuté cesty a nebojí se neznáma, nemusí to být lezec, abychom se zajímali o jeho příběh. Před pár dny kolega Jakub dodělal velké téma s Petrem Macourkem, který snil o cestě kolem světa a zakázal si při tom používat motor. Šlapal tedy na kole a stopoval plachetnice. Neuvěřitelný příběh, který nemá s lezením na první pohled nic společného, ale přesto souzní s naší filosofií. Jde nám o dobrodružství – ideálně v souladu s přírodou. Dále mě napadá třeba rozhovor s českolipským Ondřejem Landou, co se usadil v „našem“ Banátu. Takže ano, na eMontaně v sekci Horizont, doufám najdou inspirativní čtení také nelezci.

Tím jsme se vlastně dostali k dalšímu tvému koníčku – k horolezectví. Můžeš zase popsat, jak se k němu dostal?

Díky focení. Chtěl jsem se dostat na nějaká místa v Českém Švýcarsku, kde jsem tušil, že bude potřeba slaňovat. Chytil jsem se kamarádů a poprosil jsem je, ať mě to naučí. Vzali mě s sebou na stěnu a tam jsem zjistil, že je docela zábavné lézt i nahoru. Pak následovala éra tajného vynášení lana od vedoucího kroužku a první pokusy na skalách kolem České Lípy – Sloup, Svojkov, Kokořínsko… To už mě chytlo úplně. Postupovali jsme absolutně bez metodiky, stylem pokus omyl. Dodneška jsem vděčný za to, že jsme tuhle fázi přežili bez zdravotních následků… (směje se)

Ze Svojkova cesta vedla plynule přes alpské čtyřtisícovky – Standa na vrcholovém hřebeni Aletschhornu. (f: Michal Gargulák)

Co to znamená, že máš na starosti juniorský alpinistický nároďák?

Spoustu práce v horách a skalách. Přiznávám – taky u počítače. Jsem zodpovědný za projekt Sokolíci, který probíhá pod záštitou Českého horolezeckého svazu. Vybrali jsme největší lezecké talenty ČR (osm lidí od 18 do 24 let), kteří měli zájem o lezení v horách, a těm zajišťuji tříletý výcvikový cyklus. Už jsme se s mlaďochy podívali několikrát do Alp, do velkých pískovcových stěn v Jordánsku, zimních Tater… Příští rok bude gradovat druhý sokolický cyklus a v plánu máme expedici do JZ Kyrgyzstánu – vylézt jednu z nejdelších spár světa. Velká výzva.


Jak výběr Sokolíků probíhal? Musí to být docela terno dostat se do podobného svazového projektu.

Sokolíky jsme vybírali v únoru 2018 na jedné z pražských lezeckých stěn. Na konkurz jsme po zvážení emailů pozvali 33 uchazečů. Těm jsme připravili sérii lezeckých cest s lanem, poté dopřáli vytrvalostní běh-závod v Prokopském údolí a nakonec, hned co se trochu zotavili, následoval motivační pohovor. Ano, dostat se do Sokolíků není snadné, ale stojí za to zabojovat. Zážitky a zkušenosti, které už teď tahle skupina získala, jim nikdo nevezme. Další nábor mlaďochů (opět od 18 do 24 let) proběhne na začátku roku 2021.

Standa se Sokolíky ve švýcarských Alpách (f: Lukáš Ondrášek)

A jaké sportovní cíle máš ty? Co považuješ za svůj největší sportovní úspěch?

Vždycky mě potěší, když se na písku povede vylézt nějaká cesta, kde kromě síly musím lézt i hlavou a předvést nějakou psychickou odolnost. Cesta, kolem které jsem několik let chodil a bál se ji zkusit… Cesta, na kterou lezec musí vyzrát… Zní to možná divně, ale největší lezecké úspěchy a výzvy mám kousek za barákem – přestěhoval jsem se před třemi lety do Labských pískovců. Na písku si tedy doposud vážím několika vzdušnějších IXb od Bernda Arnolda, v Labáku sportovnějšího IXc a největší hodnotu mají asi výstupy v horách, které jsem podnikl s kamarádem Ondrou Horáčkem. Třeba 750 metrů vysoká alpská stěna Petit Jorasses obtížnosti 8- UIAA, kterou jsme lezli 24 h a 9 minut v nepřetržité akci. Na společné slaňování dvaceti délek potmě s Ondrovým rozvazováním uzlu (abychom neusnuli) a na následný průchod rozpraskaným ledovcem asi nezapomenu. Bylo těžké udržet ve tři ráno pozornost a proplést se ke stanu. Zapadli jsme do něj, začalo sněžit a spali jsme asi 20 hodin.

Před začátkem slaňování 23 délek – ještě se usmívá na vrcholu Petites Jorasses 3658 m n. m. (f: Ondra Horáček)

A co fotografické? Najdeme tvé fotografie v nějakém prestižním časopise?

Fotografické ani moc nemám. Vzhledem k množství práce na eMontaně vůbec nestíhám posílat fotky do soutěží nebo jiných časopisů. Je to vlastně konkurence. (směje se) Třeba se to časem změní. Potěšilo mě třeba, že mě kontaktovali z Austrálie a koupili si moji fotku z pískovců do knihy Lonely Planet: Atlas of Adventure. Fotky z Jordánska publikovali také Američani v prestižní ročence the American Alpine Journal. (Moje publikované fotky najdete tady). Občas se někdo ozve, ale bohužel nemám čas fotky sám někam vnucovat.

Kromě skal, hor a přírody vůbec si občas střihneš i nějakou svatbu nebo školní focení. Je to hodně jiná práce?

Je to v podstatě řemeslná fotka. Snažím se i tuhle práci udělat kvalitně, a tak si těchto zakázek neberu mnoho. Kdybych je dělal jak na běžícím páse, přestalo by mě to bavit a na fotkách by to bylo určitě poznat. Proto mám limit tři svatby ročně a na příští rok už zbývá jen jedna. (směje se)

Miluju různé žebříčky. Prozradíš pět míst, které bys rád navštívil v nejbližší době?

Labské údolí (dnes odpoledne jsme vyrazili lézt, ale bohužel začalo pršet), Sasko, Chrámové stěny v Teplických skalách, Adršpach – ten jsem letos lezecky zanedbal, a nakonec Jizerky jejich hrubozrnnou žulu. To se mi teď honí hlavou. A v dlouhodobějším horizontu? Vrátit se do Himálaje – ukázat je přítelkyni a strávit nějaký čas s místními lidmi… Podívat se nad 7000 metrů nad mořem… Nechat se ošlehat větrem žulové Patagonie… Nějaké vize mám.

Sasko – jedna ze srdcovek. Standa na věži Schrammtorwächter. (f: Jan Tauchman)

Teď trocha filozofie. Já letos procestoval hrozně moc míst, ale vyděsilo mě, co lidí cestuje. Lidstvo bohatne a čím dál hůře se hledají místa, která jsou turisticky nezasažená. Fronty na hranicích, tisíce letů, kopce, na něž míří desítky lanovek. Cestují lidi, jejichž jediným cílem je udělat si selfie s Pražským hradem, s Modrou mešitou. Zjistil jsem, že mi nakonec zase až tolik nevadí zůstat v Česku a jít po Svatojakubské cestě mezi dvěma vesnicemi, v nichž kromě božích muk není vůbec nic na první pohled zajímavého. Jak tě znám, tak jsi podobná natura. Jak to vnímáš ty?

Moc dobrý podnět k zamyšlení. Asi to vnímáme stejně – však jsem také v předešlé odpovědi nejprve zmínil srdcovky, kam jezdím na kole… S tím těžkým hledáním nezasažených míst to ale vidím jinak. Zdá se mi, že slavná místa se stávají ještě více zasypaná než dřív. Lidé sice bohatnou, ale vypadají, jako by neměli touhu vyhledat si nové cesty a jen slepě (s tabletem před obličejem) kopírují ty nejvíce provařené – proudí na místa jako Annapurna trek, Everest BC, zmíněné centrum Istanbulu, Staré město v Praze… Návštěvnost těchto atrakcí roste snad exponenciálně. Přestali experimentovat, plánovat? Dobrá zpráva tedy je, že když se v Nepálu člověk vydá o údolí vedle, klidně se mu stane, že víc jak týden nepotká cizince… Že se bude radovat z nalezeného odpadku, protože ten znamená přítomnost lidí… Že se bude v první vesnici cítit jako ve středověku… Že najde místa, kde slova jako „facebook“ nebo „google“ nemají žádnou hodnotu…

Pořád existují místa, kde facebook nebo google nemají žádnou moc. (f: Standa Mitáč, Dolpo, Nepál)

Uživí tě tvůj koníček na pohodu, anebo jsi nucený dělat také kompromisy?

Peněz mám dostatek na všechno, co potřebuji. A schválně se snažím neobklopovat velkým množstvím věcí. Raději investuji do zážitků a zkušeností. Kompromisy tedy dělat nemusím. Snažím se žít, jak mi říká intuice, a raději chodím do skal než sedět za počítač. I s vědomím toho, že na vysněnou chaloupku si se slečnou třeba ještě pár let počkáme.

Chystáš se pořizovat chaloupku na bydlení nebo na rekreaci? Trochu rýpavá otázka, je to asi jasné. Kde by to mělo být? V Pískovcích?

Samozřejmě na spojení bydlení a rekreace. (směje se) Jeden z hlavních požadavků je, abych z ní na kole do třiceti minut dojel do nějaké světové lezecké oblasti – Sasko, Labák, Český ráj nebo Adršpach. (směje se)

Nahoru